B 04 - Příčiny druhé světové války

B 4 – příčiny II. světové války

Jak všichni víme II. světová válka je zatím největším konfliktem, který si lidstvo na sebe vymyslelo. Vývoj k tomuto konfliktu byl pozvolný a plynulý a započal už v dobách minulých a to ukončením I. světové války. Proč tomu tak bylo?

Po ukončení I. světové války byl svět připraven na nový začátek. 20. léta 20. stol můžeme označit jako období hospodářské konjunktury a klidu zbraní. Průmysl pomalu přechází na mírovou výrobu, čímž je na počátku 20. let dosaženo předválečné produkce. Na mezinárodním poli došlo k uklidnění vztahů, ale mír byl poměrně nestabilní záležitostí. Objevily se první problémy plynoucí z uzavřeného míru a to v podobě válečných reparací. Nejen tento problém byl projednáván na konferenci v Janově1, kde bylo zastoupeno 28 států vyjma Turecka a USA. Na konferenci bylo pozváno i RUS (Čičerin) a NJ (Wirth a Rathenau). Prim však hrál britský ministerský předseda Lloyd George a francouzský ministr zahraničí Luis Barthou. Projednáváno mělo být neplnění finančních závazků Německem a otázka přemrštěnosti nastaveného reparačního systému. Avšak k dohodě nedošlo. Na druhou stranu se na této konferenci sblížila německá a sovětská delegace, což mělo za následek Rapallskou dohodu uzavřenou 1922. V podstatě se jednalo o likvidaci válečných náhrad a obnovení dipl. styků mezi těmito partnery, což se ukázalo, jako dobrý základ hospodářské spolupráce. Avšak otázka reparací zůstala stále otevřena. Francie a Belgie ve snaze donutit Německo platit obsadila Porůří2. Proti tomu se zvedla vlna odporu nejen v Německu, což mělo za následek pokles mezinárodní ekonomiky, což se projevilo v hyperinflaci marky. Zde se poprvé ukázalo, nejen to, jak moc je poválečný trh propojen ale především to, že Německo je bez ekonomické pomoci z vnějšku odsouzeno k záhubě. Jedním pokusů jak vyřešit tento problém, byl Dawesův plán (1924). Plán hospodářské obnovy Německa a jeho stabilizace, která spočívala v překonání inflace pomocí americké ekonomické podpory. Výsledkem bylo snížení splátek a prodloužení jejich splatnosti a především stáhnutí francouzských a belgických vojsk z Porúří . Německo z této krize vyšlo posíleno novým plánem a napojilo se tak na finanční trhy v USA, což mělo v budoucnu vážné následky. Francie z toho však vyšla politicky oslabena3, což mělo dominový efekt i na její spojence. Na konferenci v Lockarnu (Švýcarsko) v říjnu 1925 se sešli představitelé Británie, Itálie, Francie a Německa ve snaze překlenout rozdíly mezi vítěznými a poraženými státy. Berlín zde předložil memorandum, ve kterém navrhl zaručit dosavadní hranice na Rýně. Členové paktu se měli slavnostně zříci použití války ve vzájemných sporech, o kterých by rozhodovaly arbitrážní smlouvy. Rozhodčím orgánem zde měla být Rada SN, což logicky znamenalo přijetí Německa do této organizace. Výsledkem jejich jednání byl rýnský garanční pakt, ve kterém byly mezinárodně zaručeny německé západní hranice s Francií a Belgií a uzavření arbitrážních smluv Německa s ČSR a Polskem. Pokusy Francie zahrnout do garančního paktu i Polsko a ČSR zůstaly nevyslyšeny. Tím bylo jasné, že vliv Francie začíná povážlivě slábnout.