ZSV_MO_13B_JUD_dějiny_svatky

Židovské dějiny

Příchod izraelských kmenů

Hranici starověkého Izraele tvořilo na západě Středozemní moře, východní hranice byla pohyblivá a závisela na rozloze obdělávané půdy, přecházející v poušť. Na severu tvořilo hranici město Dan a pohoří Hermon, jih zabírala poušť Negev s městem Beer Ševou.

Před příchodem izraelských kmenů bylo toto území převážně osídleno semitskými Kenanejci, kteří sem pronikli kolem roku 2000 před občanským letopočtem (př.o.l. -jiné označení éry počítané od narození Krista). Celé území se podle nich nazývalo Kenaán.

Kolem r 1250 př. o. 1. pronikly do Kenaánu izraelské (hebrejské) kmeny. Hlavním písemným pramenem o nich je Bible:

Líčí osudy patriarchů Abraháma, Izáka, Jákoba a Josefa, kteří jako polokočovníci putovali se svými stády. Jákob měl též přízvisko „Izrael", což hebrejsky znamená „Bůh bojuje, Bůh vládne". Podle Jákoba-Izraele dostalo celé společenství potomků praotců svůj název.

Část Izraelců se usadila v Egyptě, kde se později dostala do otrockého postavení, avšak ke svobodě je vyvedl Mojžíš (Moše), zakladatel židovského náboženství - judaismu.

Odchod z Egypta do Země zaslíbené

Podle biblické zvěsti se zjevil v hořícím keři Bůh-Hospodin Mojžíšovi a pověřil ho, aby Izraelce vyvedl z Egypta a vedl je do Kenaánu. Během čtyřicetiletého putování pouští dal Hospodin Izraeli na kamenných deskách vyryté své Učení a uzavřel s Izraelem smlouvu: Stal se Izraeli Bohem a Izraelci jeho božím lidem.

Podle potomků v Bibli zmiňovaného praotce Jákoba se Izraelité dělili na dvanáct kmenů, které vytvářely kmenová seskupení. Poutem jim byla víra v biblického Boha. Izraelci postupně získávali převahu a nakonec se stali převládajícím etnickým prvkem země, kterou nazvali Zemí izraelskou (hebrejsky „Erec Jisrael").

Davidovo a Šalomounovo království

V průběhu dalšího historického vývoje izraelské kmeny ztrácely svůj polonomádský charakter a usazovaly se. To a vliv sousedních států vedly posléze ke vzniku izraelského království. Královskou hodnost získal vojevůdce Saul (kolem 1020 -1000 př.o.l.), který však byl zastíněn Davidem. Ten se stal králem po Saulově smrti v boji s Filištíny. David vládl v letech 1000 - 960 př.o.l. Nejvýznamnějším Davidovým činem bylo sjednocení izraelských kmenů. Za své hlavní město si David zvolil Jeruzalém, který opevnil a přestavěl. Porazil sousední státy a nakonec vytvořil silné království.

Nástupcem Davida se stal jeden z jeho synů Šalomoun, který vládl přibližně v letech 960 - 922 př.o.l. Hlavním Šalomounovým činem byla stavba jeruzalémského chrámu k poctě Hospodina.

Izraelské a judské království

Davidovo a Šalomounovo království trpělo rozpory mezi severní a jižní částí země. Odtržením severní části vznikla dvě království - jižní judské s hlavním městem Jeruzalémem a severní izraelské, jehož hlavním městem se stalo Samaří.