Platón a Aristoteles

2. PLATÓN (427 př. l. – 347 př. l.)

a) Život

• pochází z bohaté athénské rodiny

• původně se jmenoval Aristoklés, později Platón (platys = široký)

• měl umělecké sklony, byl předurčen úřednické dráze, ale nikdy ji nevykonával

• žák Sókratův, jeho žákem Aristoteles

• Egypt, Indie (?), Itálie, třikrát Sicílie

• založil Akademii (podle heroa Hekadéma)

platonická láska – více než tělo miluji duši

b) Platónova díla

• sloh jeho rozmluv zachovává střed mezi básní a prózou

• Rozmluvy (dialog) – výklad o nějakém námětu filozofickém nebo politickém, skládající se z otázek a odpovědí. Svoje názory podává prostřednictvím čtyř osob: Sókrata, Tímaia, athénského hosta, elejského hosta

Platónovy dialogy: Obrana Sókratova, Prótagorás (Sofoklés mluví se sofisty), Menón (vysvětluje, o čem je matematika), Symposion (Hostina) (sejde se Sókrates a jeho žáci a baví se o tom, co je krásné), Timaios (přírodní filozofie)

• Ústava (dříve ústava = forma státu)

• Zákony – zákony athénské obce

• Platón se snaží překonat sofistiku ⇒ snaží se najít závazné měřítko (míru, kterou lze uchopit a vytušit) a tím je idea (věří, že musí existovat něco absolutního, nějaké měřítko (objektivní míra) = ideje)

c) Kritika zkušenosti

• „Podobenství o jeskyni

Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, který má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavu. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň; uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.

Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně.

Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně?

Glaukón: Jak by mohli vidět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?

Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí.

Glaukón: Nevyhnutelně.

Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl; co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?